Trocha historie nikoho
nezabije a třeba to tak ani nebylo…
A jak
to vlastně všechno začalo?
Jak jsem potkal Jirku „Vrabčáka“ a
KOZ 
Bylo, nebylo….
Tak
nějak začínají pohádky, ale tohle není pohádka, jenom vydolované vzpomínky na dobu,
kdy jsme byly trochu mladší, měly jsme více času, vlasů a méně starostí a
vlastně vždyť je to skoro včera……..
Tak
tu sedím a koukám na ten list papíru (v počítači) a přemýšlím, kde začít. A jak
se říká: „nejlepší je začít asi od
Adama“. Ale kde je ten Adam v tomto případě? Asi to začalo všechno trochu
jinak a úplně jinde……
Bylo
letní nedělní odpoledne roku
Trochu
poskočil čas a i já jsem začal jezdit ven s kytarou mezi stejně potrefené
lidičky, ať už na vandry, letní tábory, dálkové pochody, brigády v lese nebo na
vodu, prostě tam, kde se setkávali a poznávali lidi stejného založení.
Jednou
na podzim, v září roku 1982, jsem jel na víkendové jihočeské krajské
setkání TOM (turistické oddíly mládeže) jako vedoucí . Bylo to na pionýrském
chatovém táboře pod Lanštejnem. Přes den
v sobotu probíhaly soutěže pro děti a večer se konaly táboráky. Vždy jeden
oheň pro dva oddíly. No a Pelhřimáci byly dohromady u
ohně s Veseláky nad Lužnicí. Večerní program
jsem měl na starosti za Pelhřimov já a za Veselí nějakej
Jirka. Hrál taky na kytaru a lehce jsme
společně zvládli promíchat večerní programy obou oddílů a občas do toho ještě
přidat nějakou ptákovinu pro všechny. Ostatní ohně už
dávno dohořely, jen u toho našeho bylo pořád živo. Ostatní vedoucí
z jiných okresů, po zahnání svěřenců do chatek k spánku se skoro
všichni sešli u našeho ohně. Usoudili jsme s Jirkou, že už i naše robátka pošlem do hajan a budem
pokračovat dál. A tak se pokračovalo. Tenkrát jsem prvně slyšel nezapomenutelné
věty: „Ty mne neznáš, ale počkej, až poznáš moje masité rtíky a hbité prstíky.“
…. „Kam by jste chodily teď v noci, když se to tak akorát rozjíždí.“……“Noc
je ještě mladá.“ Prostě bylo to docela
náročné. A ti co nevěřili, že se nemá odcházet, tak to poznali na vlastní kůži.
Pár co nás tam zbylo, jsme v čele s Jirkou, udělali kontrolu spaní. Navštívili
jsme chatky vedoucích, pozeptali jsme se jestli mají dost pod hlavou, jestli
jim není zima a trochu jsme jim zahráli a zapěli k usínání. No prostě bylo
to až do doby, než začalo pomalu svítat.
Ovšem do dneška mi není jasné, proč všichni v neděli dopoledne děkovali
Jirkovi a mně za noční koncert, když nás bylo víc co v tom měli prsty….
A tak jsem poznal Jirku Hanzala
– Vrabčáka.
Ovšem
tím to všechno začalo. V neděli jsme se dohodli, že oba jsme v Praze,
Jirka studoval vejšku a jsem pracoval v Praze – Hrdlořezích. A ten večer jsem již přistupoval v Táboře
do rychlíku z Budějic směr Praha. A tak jsme jezdili na Prahu, holky
v Budějicích zabraly kupé, Jirka s klukama
přistoupil ve Veselí, já v Táboře a cestou se hrálo na kytary.
Přes
týden se chodilo hrát – Budvarka, U kocoura, U
houbaře, občas se skončilo u Jirky na Proseku, kde bydlel v podnájmu
v garsonce. Povedlo se i udělat zpěvník „Pisně
tuláků“, kterých se pokoutně podařilo vytisknout - okopírovat na nějakejch 50 kusů. Pak Jirka dodělal vejšku,
šel na vojnu a po vojně začal dělat u ČSD v Hrdlořezích
a pokračovalo se v hraních po hospodách. Už to nebylo každý týden, ale zase
se začalo hrát u něj v práci na různých oslavách. Tak jen těch hospod se
prošlo: U pilotů ve Vršovicích a pověstná hospůdka Na sadu, taky ve Vršovicích.
Nad ní bydlela protivná baba, která už v devět večer volala policajty, že
je dole v hospodě řev a že to ruší občany v širokém okolí. Policajti
párkrát přijeli a pak už ani na její telefony nějak přestali reagovat. Tato
bába tedy aspoň, když jsme opouštěli hospodu tak na nás křičela z okna nad
hospodou a nadával nám, že řveme jak zvířata a co si to představujem,
že rušíme pracující v jejich zaslouženém odpočinku a policajti ji vlastně
mají před námi ochránit, aby si mohla nerušeně odpočívat. No a pokud si dobře
pamatuji, tak tehdy vznikla myšlenka, že když babu mají chránit policajti, kdo ochrání nás ? Nejlepší by bylo založit
nějaký ochranářský spolek. A když nás nazvala baba zvířaty – tak
Klub Ochrany Zvířat ve
zkratce KOZ.
Tak
takhle nějak to asi začalo, aspoň co si já pamatuji. Tou dobou jsem byl čerstvě
ženatý a moje bývalá manželka nějak přestala mít ráda takovéhle sešlosti a pro
klid v rodině jsem začal trochu vynechávat svoji účast na hraní. I Jirka
se oženil. Ovšem dlouho jsem to nevydržel a opět jsem začal docházet na hraní.
Občas se hraní protáhlo, to už se chodilo K ječmeni a šlo se do vinárny U
pantáty na Ruské ve Vršovicích. Vrchní nás tam nějak nechtěl pouštět, nevím
proč, jestli mu vadila ta dětská hračka bubeníček na kolečkách, kterou tahal za
sebou Jirka, opravdu vážně nevím. Je pravda, že jsme občas po konzumaci tekutin
byli unaveni, skoro tak, že jsme po se museli navzájem podpírat a čas od času i
s pomocí ostatních nějak dopravovat noční Prahou někam, kde se nechalo
odpočinout po namáhavém vysilujícím dnu………
Při
přesunech v MHD se ovšem hrálo. Dost často se stávalo, že nikdo nevystupoval a
jezdilo se sem a tam…. Při jedné takové jízdě se nás parta děvčat ptala, kde hrajem a zda můžou přijít. Ovšem, zněla naše odpověď, ale
musíte přinést do hospody vlastnoručně upečený chleba. A chleba byl přinesen a
parta, která se scházela se utěšeně rozrůstala. Už byla basa i housle, kytar
tolik, že se ladilo vždycky skoro hodinu, do toho i valcha, občas i foukací
harmonika prostě skoro orchestr. Po jedné hospodě, cestou k domovu mi
Jirka navrhnul, že má doma staré šesti strunné banjo
a jestli bych to nechtěl na něj zkusit. Tak jsem to zkusil, nebylo to ono,
opravdu bylo již dosti obehrané a tak jsem přes šestistruné skončil až u klasického pětistruného.
Pak se objevilo v hospodě další čtyřstruné banjo, dvanácti strunná kytara a nakonec i mandolína. Různé
rytmické nástroje jako vejce a tyčky se ani nedají spočítat.
Hospod
jsme od té doby, (po Ječmeni) také prošli, bylo jich za ta léta nepočítaně. Hagibor, hospody na
Žižkově, na Pankráci, na Spořilově, Na sále,
Chodovská tvrz, Chodovská garáž a opět Na sále – dnes pod názvem 28 U Papežů. A hraní na různých
oslavách jako svatby, narozeniny i mezinárodní setkání, na vodě a různých
chatách a chalupách.
Na
závěr snad jen, že KOZ byl i za hranicemi naší vlasti. Dvakrát v Německu a
jednou v Bulharsku.
A
kdo to všechno dal dohromady, vede kroniky KOZu a
stará se o vlajku, dává dohromady termíny akcí a všechno co ani nejde pořádně popsat ?
Vzpomínal a doloval ze své
děravé hlavy v dubnu 2009 Miki